layout stažen z eruin.blog.cz





.


Into the music

24. května 2013 v 19:35 | Keira*** |  Oblíbené

:*;*** Bože!:) všichni to víme! když posloucháme, klidněi třeba celý den a nedokážeme dát sluchátka z uší:)
já vám tady připravila ty něžnější písně nebo "hellácky" skladby, při kterých píšu povídky a story. :) neomrzej a když je psací, špatná nebo jakákoli nálada, tak nakopnou!:D **


http://youtu.be/jq-QuGnoxO0 - Friends forever
tenhle sladký song je přímo od Candice Accoly, úžasný herečky, kterou můžete znát z The vampire diaries, kde hraje přátelskou upírku Caroline.



http://youtu.be/9Mno0IeEZko - Cary brothers belong
chytlavý soundtrack zase z The vampire diaries (z báječné poslední epizody 5. serie)




http://youtu.be/Vu_Lp51wyao - Two steps from hell Atlantis (extended remix)
Tady právě nádherná Atlantis od "Helláků" , kterou jsem použila i na své 2. video, které si můžete dohledat v archivu článků na blogu.:)





http://youtu.be/JSvnxv_Mh2A - Two steps from hell /Birth of the Hero Nero





http://youtu.be/ASj81daun5Q - Two steps from hell /Protectors of the Earth





http://youtu.be/14ZkxaV7fQQ - Two steps from hell / Undying Love




http://youtu.be/IaxkSlvwzpo - Courtyard apocalypse/ Alexander Desplat
Poslouchala jsem snad pořád. určitě soundtrack poznáte , je ze závěrečného dílu HP :)




http://youtu.be/7RkRlgYGdbY?t=26s - Obliviate/ Alexander Desplat




http://youtu.be/MI4mWZ9noII - Avatar soundtrack/ James Horner
Soundtrack, který jsem použila k mému prvnímu videu, již ne tak povedenému.:)





http://youtu.be/Ginx7WKq5GE - Let her go/Passenger
Tuhle si musí prostě zamilovat každý!:*





http://youtu.be/JaAWdljhD5o - Sail Awolnation












http://youtu.be/gJEoxeW7JvQ - Bleeding out/ Imagine Dragons




http://youtu.be/NSoIWEGL1YM - Demons/Imagine Dragons




http://youtu.be/1lefGrqcC1A - Impossible James Arthur
My ilusion, my mistake :)*




No a to by podle mě mělo stačit:))
 

Můří Války / Pryč z Temnoty(6)

20. května 2013 v 20:47 | Keira*** |  Povídky
Ahojte lidičkové, :)
po téměř půlroční pauze přidávám povídku. Pokračování k MV (Můří Války).
proto nebudu moc objasňovat proč tak dlouho a co se dělo. Ale nestíhala jsem, škola,rodiče a měla jsem spoustu problémů a tak..., ale jestli bude dost času o prázdninách, slibuju, že se blogu budu plně věnovat. ;))
tady máte povídku...






Seběhla po schodech do kuchyně, v těchto ranních hodinách prosvícené jasnými zlatými paprsky, a natáhla se po varné konvici. Byla pořád vyděšená a zmatená ze snu, ze kterého se právě před malou chvílí probudila. Proto si musela uvařit horký ranní čaj, jedině ten ji vždy
dokáže vyčistit hlavu a přiměje ji jasněji uvažovat. Doufala, že více popřemýšlí o snu. Ano a taky, že konečně zajde pro tu knihu nebo deník, či co.
Podívala se na hodinky a dala konvici s vodou vařit.
Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na šest a celý dům ještě spal. Však je taky víkend. Všichni si tu o víkendu spí, jak dlouho jen chtějí.
Bylo tu ticho až na tlumené chrápání, které vycházelo ze shora ze Zackova pokoje.
Mnohem víc než na chrápání, se však Laria soustředila na bublavý zvuk vařící se vody. Jak byla nedočkavá a nervózní, dráždil ji ten zvuk, jež vycházel z konvice. Její hlava ho odmítala přijmout normálním způsobem - v klidu. Ona ho vnímala jako tisíce ostří nožů, které se snažila prodrat až pod spánky k lebce. Myslela, že jí pukne hlava. Proto varnou konvici vypnula ještě dřív, než se stihla vypnout sama.
Ze skříňky nad ní vytáhla sáček ovocného čaje, který zalila horkou vodou do růžového hrníčku.
Sedla si ke stolu.
Z hrnku se ještě kouřilo a všude po kuchyni se z něj nesla vůně ovoce. Ach jak tu vůni zbožňovala.
Vdechla.

Padala, padala a padala…
Už se bála, že bude následovat bolestný pád a ona se rozprskne někde na konci té temnoty. Ale nebylo tomu tak.
Dopadla.
Dopadla do své postele. Oddechla si.
Ne však na dlouho.
Její postel se v mžiku přenesla do té tmavé, hluboké propasti a vše kolem zčernalo a potemnělo. Květiny v propasti uschnuly a obalily se jinovatkou. Všude kam mohla dohlédnout, se začaly objevovat děsivé stíny. Stíny vznášejících se postav. Podle stínů se ty postavy vznášely přímo nad ní. Skrčila se a dala před sebe ruce v ochranném gestu, aby se skryla před náletem jedné z postav, která se vynořila z temnoty.
Konečně si ji mohla prohlédnout.
Jednalo se o ženu. Byla zahalená do tmavého, roztrhaného hábitu, který po cárech splýval dolů. Vlasy měla dlouhé a stejně tmavé jako vše na ní a okolo. Byla mladá a byla by i docela pěkná, kdyby nebylo těch podebraných očí, kruhů pod očima a mrtvolně bledé pleti.
Byla by MOC pěkná.
Temnota se začala rozestupovat a Laria viděla.
Viděla vše okolo. A pohled, který se jí naskytl, byl děsuplný.
Nad její hlavou létaly stovky žen. Všechny ve stejných rozpáraných šatech v tmavých odstínech hnědé, černé, zelené či modré. Dokonale tak dobarvovaly pochmurné šedé nebe.
Před ní se na zemi rozprostíralo obrovské jezero obklopené rákosím a bezlistými, pokroucenými stromy. Stromy rostly a splétaly se hustým větvovým a zabraňovaly vstupu k jezeru. Jako by zde bylo něco chráněno. Něco co by se odtud nemělo dostat…
Na ocelové hladině jezera se jako v zrcadle odrážely ty rozlítané ženy.
Přinejmenším to místo působilo divně a strašidelně a celé ji připadalo až příliš skutečné.
Vstala z té postele s úsilím se opravdu probudit ze snu, ale nešlo to. Něco ji tu drželo.
Vsunula bosá chodidla do trávy rostoucí hned u noh postele a zastudila ji zdejší ranní rosa. Hodlala se udělat krok směrem k jezeru, když tu se na ní otočily všechny ještě před chvílí jí si nevšímající pohledy žen.
Černé pichlavé oči každé z divoženek nebo jak je měla nazvat, ji probodly skrz na skrz a se zájmem si ji prohlížely. Ano, Laria si všimla, že nejspíš všechny divoženky mají stejné oči. Černé jako uhel, pichlavé jako dva špendlíky a hluboké jako je jistě tato propast z vrchu. Jestli ovšem nějaký vrch má…
Ženy se k ní v okamžení slétly a obklíčily ji. Úlekem se jí podlomila kolena, spadla do trávy a uhodila se tak spánkem o tvrdou postel.
Omráčilo ji to.
Spadla hlavou k zemi a zůstala ležet, oči upírajíc kolmo k šedému nebi. Nad její hlavou se vynořila divoženka a hlasitě se zasmála.
Larie naskočila husí kůže, když žena náhle zaječela hlasem připomínající zvuk tříštícího se skla: "Teď se probuď!"

Vydechla.
Laria si připomněla sen. Není to znamení? Znamení něčeho zlého? Jinak si ten sen nedovedla vysvětlit. Nechtěla se spokojit s myšlenkou, že to byla pouze nějaká noční můra.
Rukou si prohrábla vlasy a přitom se nepatrně dotkla spánku. Hned ucítila palčivou bolest.
Sykla bolestí a vyděšeně nahmatala zaschlou krev.
Najednou na sto procent věděla, že to nebyl obyčejný sen! Ona tam byla!
Ještě si zkontrolovala nohy, aby si své podezření potvrdila.
A ano! Na nohou měla zaschlou hlínu. To jak byla bosa v té vlhké trávě. Musela se ušpinit.
Co to má všechno sakra znamenat? Nechce ji k tomu někdo dát návod?
Věděla, co však udělá nejdřív…
Musí vyzvednout ten deník.!
"Určitě se dozvím něco o tom zvláštním snu! Určitě tu najdu návod k těm divným věcem. Zjistím, co jsou zač ty bledé pany."
Rychle vyběhla do svého pokoje a hodila na sebe první oblečení, co na ni ze skříně vykouklo. Byl to duhový top a černé sáčko. K tomu si obléknula černé elasťáky a mohla vyrazit do města do knihovny.
Ze stolu vzala klíče a napsala vzkaz rodičům, že šla ven, ať nemají starost.
Venku pršelo, což zjistila podle bubnování kapek na vikýřová okna jejich vily.
Tak ji nezbylo než obout si modré vzorkované holinky, vzít deštník a vyrazit do pršivého dne v Los Angeles…

Reportáž

13. února 2013 v 20:50 | Keira***
Ahoj! :))
Vím, že se blogu poslední dobu vůbec nevěnuji a nemám vůbec čas na psaní MV, ale povinné školní slohy a reportáže stíhat musím. proto tu jedna je..:DD vím, že Vás to zřejmě zajímat nebude, ale přesto Vás prosím, abyste si udělali čas a ohodnotili jak mi jde psaní reportáží - Pro mě z jiného soudku ;) tak tady to máte. Možná zkusím přidat povídku (MV), ale nic neslibuji.:DDD

Tak náá! :DDD ♥♥♥


Reportáž
Dobrý den, vážení posluchači, opět vás vítáme u odpoledního rozhlasu. Nacházíme se v Roudnici v Krkonoších. V chatě Kaře, v níž právě stojíme, probíhá lyžařský kurz sekundy A a B z Biskupského gymnázia B. Balbína z Hradce Králové. Studenti právě plní svůj denní program na běžkách či na sjezdovce na lyžích. Každopádně chata je prázdná a pokoje také, takže máme spoustu času na to, abychom v klidu udělali prohlídku úklidu pokojů. Chystáme se vstoupit do pokoje, který má na dveřích číslo sedm. Říká se, že sedmička je šťastné číslo, tak doufejme, že tady bude uklizeno. Kruciš! Otevřeli jsme dveře a uslyšeli ránu. Převrátili jsme koš, který stál narafičen přímo za dveřmi. Z koše se vyvalilo spoustu petlahví a použitých papírových kapesníčků. Zřejmě je tu někdo nemocný. Zavíráme za sebou dveře, na kterých byla z druhé strany přilepena ta slavná cedule s nápisem "Sára bydlí vedle". Podíváme-li se napravo ode dveří do míst kde měl správně stát koš, vidíme spoustu půllitrových skleniček od citronád a kofoly, které se zajisté mají zanést zpátky do baru. Skleničky leží vedle skříně, ve které je složené i poházené oblečení dívek co zde jsou ubytované. Ano, podle oblečení soudíme, že zde bydlí dívky. Jsou tu čtyři postele. Dvě jsou po krajích místnosti u zdi a dvě u okna přisunuté k sobě tak, že tvoří jednu velkou postel. Na postelích jsou složené modré deky a polštáře. Na jedné posteli vidím poházené oblečení. Zřejmě ho ve spěchu na lyže dívka, které oblečení patří, nestihla uklidit. Chceme se podívat k oknu nad postelemi, ale zavadíme nohou o něco měkkého na zemi. Podíváme se dolů, abychom zjistili co to je. Byly to ponožky. Všude po zemi se potulují černé, puntíkaté nebo proužkované ponožky. Necháme je tam. Ony si je majitelky zajisté uklidí, jen co přijdou. Konečně jsme se dostali k oknu a pohlédneme z něj ven. Vážení, naskýtá se nám nádherný výhled. Ozářeni zapadajícím sluncem shlížíme dolů na soukromý vlek patřící k chatě Kaře. Zářící slunce odráží svými paprsky oslnivý lesk, který se zračí na napadaném sněhu. Všechen se překrásně třpytí. Pohlédneme-li před sebe na druhou stranu, spatříme zasněženou rozprostírající se stráň posetou mnoha chaloupkami. Celé okolí pozorujeme přes dlouhé, třpytící se rampouchy visící od střechy přes okna a dál, skoro až dolů k zemi. Budeme muset odstoupit od okna a vrátit se k hodnocení pokoje, které je podle všeho skoro u konce. Když vycházíme z pokoje, pohlédneme ještě na obložení stěn. Je dřevěné a občas na něm jsou vidět suky. U dveří v úrovni našeho obličeje je umístěno zrcadlo. Tento pokoj je docela uklizený, tak můžeme odejít. Mějte se krásně, milí posluchači, a těšíme se na slyšnou příště.
 


Můří Války / první sen(5)

30. listopadu 2012 v 21:43 | Keira*** |  Povídky
Ahojte moji milí čtenáři.
Máte se mnou tu trpělivost...konečně jsem se dostala k počítači a měla chuť něco napsat.:)
vždy po tak dlouhé době se pro Vás snažím, aby byly povídky co nejdelší a stačily vám tak na dva týdny dopředu.
Vytahuju známky,stále se učím a nic moc mě nebaví. Nemám žádnou životní náplň v téhle době až na Vás... pořád musím myslet na to jak dlouho jsem se nepodívala na svůj blog, zatímco někteří jedinci sem pravidelně chodí a doufají, že něco přibylo. Doufám, že tuhle povídku objevíte brzy a opět se to tu trochu rozjede. :D*
Tak si to užijte.:)




Slunce mohlo být tak krásné…
Seděla na travnatém horizontu, daleko od všeho ruchu Los Angeles a v tichu pozorovala západ slunce. Své myšlenky v těchto vzácných chvílích pouštěla dál, třídila je, ve své hlavě si dělala pořádek a špatné vzpomínky vypouštěla ven k tomu velkému ohnivému tělesu, které drželo při životě všechny živé bytosti a tvory a ohřívalo svět.
Jako by doufala, že všechno zlé sežehne a promění v pouhý obláček dýmu, který se nakonec stejně vypaří a odpluje někam do neznámých dálek Vesmíru.
Tmavozelená tráva se pohupovala a zmítala ve vánku, jenž si pohrával s pramínky Lariiných vlasů. Všechno okolo ní šumělo a to ji uklidňovalo.
Poslední dny se cítila vyčerpaná. Neustále byla ve stresu a dokonce se netěšila ani na víkendy.
Každá hodina pro ni byla šedesáti minutovým utrpením.
Jako by ji snad něco postupně vysávalo její energii a veselou náladu. Jako by někdo přímo usiloval o to, aby se cítila zničeně. Málem si myslela, že už se zapomněla smát.
Že zapomněla největší krásu jejího obličeje…dva koutky, které zvedne a vytvoří kouzelný úsměv. Potěší jim sebe i své přátele. Ale jí to opravdu nešlo.
Bylo to již týden, co si slíbila, že zajde do té knihovny a vypůjčí si deník Jonah Rebekah Lorel. Rozhodla se ji zkracovat Rebekah, protože se jí opravdu nechtělo pronášet celé její jméno. Zaprvé bylo moc dlouhé, vznešené a starodávné a zadruhé Larie přišlo nějak magické,…prokleté, jako by se zachvěl vzduch pokaždé, kdy vyslovila její pravé jméno. Proto ho radši nepoužívala.
Stavila se tam hned druhý den, co se o denníku dozvěděla. Rosali měla nějaký seminář, tak šla Laria sama.
Ovšem neměla štěstí. Když došla na roh ulice, kde byly železné dveře, vedoucí do knihovny, byl na nich vylepený lísteček, na němž stálo,: Knihovna ze soukromých důvodů na čtrnáct dní uzavřena. Děkujeme za pochopení.
Laria se vzpřímila ze své shrbené pozice, kdy měla nos skoro přitisknutý na skle dveří, aby mohla rozluštit to miniaturní (čti : neviditelné) písmo, kterým knihovnice napsala vzkaz.
To už se mohla rovnou nestydatě přihlásit do soutěže o nejmenší písmo. Určitě by vyhrála.
Lariu to dopálilo a kopla do jednoho kamínku, který měla u nohy, a ozval se dutý zvuk, jak kámen narazil do železných dveří.
"Skvělý." zamumlala.
A nezbylo ji nic jiného než se otočit a vrátit se domů, kde ji čekal příšerný osud v podobě neumytého nádobí a ještě větší horror Zack a nudná šprtka sestra.
UF!
Upustila tuhle vzpomínku a svým vědomím se vrátila zpátky na horizont, který se postupně schovával do rudého oparu zapadajícího slunce.
Potřepala hlavou a zvedla koutky úst. Jen tak z musu, aby si byla jistá, že se opravdu nezapomněla smát.
Hmmm…
Slunce, které teď nebylo oranžové, ale úplně rudé, jí připomnělo, že nastal čas zvednout se a pomalu jít domů. Vstříc tomu opakovanému horroru. Nádobí a Zack.
Kdyby šla později, mohla by se v tom širokém prostranství pole ztratit a nevidět na krok. LA je opravdu veliké a míst jako tohle tiché pole tu je opravdu málo.
Laria se tedy pomalu zvedla, oprášila si fialové kalhoty srovnala si hnědou mikinu pod níž měla krémově-růžové tričko a vykročila pravou nohou. Její dlouhý stín se s ní nesl z horizontu až domů.
***
"CVAK, CVAK, CVAK!!"
Laria myla nádobí a měla nervy na *opravdu* tenkých drátcích.
Zack totiž seděl u stolu a měl si udělat úkol do školy. Po třetí úloze ho to však přestalo bavit, schoval učebnici s cárem papíru do batohu a začal se chovat přirozeně - Jako idiot. A začal pořád dokola opakovat "CVAK!" pořád v jedné a té samé tónině, jako rozbitý gramofon.
Nejdřív se Laria jenom smála a Dafné s ní, ale potom, když to "CVAK!" opakoval asi půl hodiny, myslela, že ho praští.
Kdyby tu tak teď byl táta. Ten by si jako obvykle sedl ke stolu, vytáhl noviny a četl. Nedopustil by, aby ho při tom někdo rušil svými hloupými vtípky. Zack by měl dávno po zábavě.
Bohužel, byl ještě v práci.
"Už dost Zacku!, zaklela Dafné. "Kdo tě má poslouchat?"
"Potřebuju se někdy úplně odreagovat. To ve škole nemůžu. Každá holka mě totiž uhání k smrti a mě na to nezbude čas." Rozhodil rukama.
"Spíš by každá viděla, jekej jsi doopravdy idiot. Podle mě si ještě stále nedospěl." Ozvala se Laria a založila ruce na hrudi.
Dafné se zachichotala a Larr se přidala.
"Ha, ha, ha. Jste strašně upjatý sestřičky, nikdy se neodvážete, jen já tady zachraňuju pověst naší rodiny svým neodolatelným šarmem. A jen díky tomu naše rodina není úplně nudná." Zazubil se.
Dafné zakroutila hlavou. "Ó. Jistě pan bezchybný. Spíš čmáráš čáry po naší rodině tím, jak strašný jsi sukničkář. Doufejme, že se to někdy zlepší."
Zackovi se v kapse ozval mobil.
"No jo samozřejmě sestřičky," povzdechnul si sarkasticky.
" Teď jestli dovolíte, volá Matt." Rty mu roztáhl pobavený úsměv, když se podíval na své sestry. Jsou si tak podobné. Stejná výška, stejně krásný úsměv a dokonce i dlouhé vlasy měli podobné. Ne barvou, tu měla Daff ohnivě rudou a Larr plavou, ale tvar…, účes. No prostě kočky. Nebyla pravda, že on je jediný, kdo zachraňuje pověst jejich rodiny, ale z velké části to byly i ony. Byly totiž krásné. I když nad ním mají výhrady. Za nic by je nikdy nevyměnil. Pomyslel si.
"No zdar brácho! Tak co…kdy podnikneme zas nějakou tu lumpárnu?" Slyšely ho sestry ještě říct, než zašel za roh a jeho hlas se začal ztrácet ve stěnách jejich velkého domu.
***
Druhý den ráno Laria prudce otevřela oči, probudila se tak ze zlého snu a vyletěla do sedu. Tvář jí brázdily vrásky zděšení a po čele ji stékaly kapky potu…
…Noční můry...

Mé obrázky

22. října 2012 v 16:43 | Keira***
Ahoj! :)
Tak jsem se po delší době pokusila něco črtnout..:)
Jsou to moje obrázky a dva se týkají mé povídky MV (můří války). třetí je samozřejmě o KM, ty totiž nelze vynechat!:D Malovala jsem to při matice proto je na linkovaném papíru.
Sourozenci


Můra Claudia


Křišťály Moci (Neilin a Awr)

obrázky najdete také v galerii :)

Vampire Academy

19. října 2012 v 19:46 | Keira*** |  Oblíbené
:) tak po dlouhé době Vás lidičky opět zdravím.:)*
už déle jsem přemýšlela, že jsem vložím upoutávku na jednu báječnou sérii knih.
Tentokrát se jedná o VA (Vampire Academy)!
Přečetla jsem ji už fakt,fakt dáávno, ale můj názor na knihu se nemění. Je to prostě /žasnost samy.

Jedná se o upírský obsah...i když jich, těch upírů je všude na regálech knihoven spousty a já to nepodporuji, tak tato jediná knížka s upíry stojí opravdu za to! :)

Morojská princezna Lissa a její nejlepší kamarádka Rose uprchly ve smrtelném strachu z vampýrské akademie, ale po dvou letech byly vypátrány tajemnými strážci a odvlečeny zpět. Znovu se tak ocitají v obrovském nebezpečí, protože na akademii se mohou pohybovat nebezpeční Strigojové.Ti chtějí Lissu zničit, protože jako jediná dcera urozeného morojského rodu je překážkou jejich plánu na ovládnutí světa vampýrů. Naštěstí je tady ale dhampýrka Rose, v jejichž žilách se smísila krev vampýrů a lidí, takže dokáže zlým Strigojům lépe čelit. V tajemném a ponurém světě akademie ale nebude snadné odolat všem nástrahám a zradám: Lissa bude muset opatrněji využívat svých nadpřirozených schopností, aby nepadla do strigojské pasti, a Rose se musí vzdát velké lásky, aby mohla kamarádku ochránit a za žádných okolností ji nezklamat. Jediné, nač se totiž mohou obě spolehnout, je jejich vzájemné pouto, jejich přátelství...

Takže to bylo něco málo o prvním dílu, ale doufám že to stačí na úvod k celým šesti dílům...:) kdyžtak postupně přidám samostatnou anotaci ke každému dílu zvlášt'.
Mimochodem měl by se teď natáčet film podle této knihy, ale slibují to už moc dlouho. Doufám však, že to nakonec dopadne. :)



už jsou zřejmě officiálně vybraní 3 hlavní postavy, herci! :) upřímě doufám že to tak zůstane! :DDD
tady je máte.

Rose Hathway





Valissa Dragomir




Dimitrij Belikov

Aww! :3 miluju je! :D určitě doporučuji přečíst! :D

Můří války / Podezřelé náhody (4)

9. října 2012 v 20:55 | Keira*** |  Povídky

Ahoj ;)
promiňte mi mou neaktivitu posledních dvou týdnů. Opravdu jsem neměla vůbec čas a taky
jak se to říká,? psací náladu. Ať jsem se snažila jakkoli neměla jsem žádný nápad. Až do dnes.
Mám tu pro vás čtvrtou kapitolu povídky Můří války! :D*
Dále bych vám chtěla poděkovat, že navštěvujete můj blog. každým dnem návštěvnost mého blogu stoupá a mě to moc moc těší! :D děkuju.


Ozval se zvonek. Laria seběhla dolů, aby otevřela své nejlepší kamarádce.
Rosali…

Přiřítila se ke dveřím a musela zamžikat očima proti silnému slunci, když otevřela.
Rosali stála přede dveřmi se sklopenou hlavou a vzhlédla jen co jí Laria otevřela.
"Ahoj,"usmála se na ní. "Tak jsem tady."
"Ahoj,"vzala jí její modrý kabátek, stoupla si na špičky a pověsila ho na věšák.
"Vzala jsem si radši celou tašku učebnic, jo?,"zvedla plátěnou tašku nad hlavu, aby ji Laria viděla. "Nevěděla jsem přesně, co všechno chceš probrat a s čím chceš pomoct…"
"Chytrá holka!,"zazubila se na ní. "Pojď nahoru, podíváme se na to tam."
Asi po pěti minutách si sedly na Lariin fialový koberec a vytahovaly si učebnice.
"Mocniny, odmocniny a všemožné operace se zlomky a zápornými zlomky chápeš Rosali?"
"Jo to chápu."
"A výroky?" zeptala se ještě Laria.
Rosali se na ní zašklebila. "No asi bych si to měla zopakovat s tebou. Až tak skvěle to nechápu a při písemkách se v tom motám.Hmmm…Nejsem tak dobrá počtářka jako ty."
Laria si povzdechla vzdechem, který říkal. "Ach jo. Zase…! Vysvětluju to už třetí osobě. Jak tohle může někdo nechápat?!"
"Fajn,"souhlasila. "Zkusíme se na to podívat."
Vytáhla učebnici matematiky a najednou strnula.
Pohled jí utkvěl na list. Byl to ten list, který dneska po škole utrhla v Šeříkové ulici. To růžové zjevení se povalovalo na její učebnici a Lariu zachvátil strach.
To přeci nemůže být pravda. Jak se sem proboha dostal? Proč bych si něco tak divného dávala do tašky? Dál upírala vytřeštěné oči na list. To není jen náhoda, pomyslela si zděšeně. To je…!
"Larr? Jsi v pořádku? Larr!,"poklepala ji dívka na rameno.
"Eh? A-ano?,"byla tak zamyšlená, tak se utápěla ve svých myšlenkách, že ji toto gesto opravdu polekalo. "Promiň,"usmála se, aby vše napravila. "Já jsem se jen zamyslela."
"Nad tímhle?,"ukázala na list a podezíravě zvedla obočí. "Co vůbec takovýhle růžový list dělá ve tvé tašce? Myslela jsem, že se v ní nosí jenom sešity a učebnice."
Laria se na ní zašklebila. "Ale jistě! To si tvoje hlavička uvědomila správně! Ne ono jde jenom o to, že… já nevím je to celé pomotané. Ten list by v mojí tašce neměl být. Procházela jsem dneska Šeříkovou ulicí a stalo se něco strašně divného. Utrhla jsem tenhle list a…,"zdvihla list před sebe, aby si ho Rosali mohla prohlédnout. "A…," zděšeně se dotkla tváře a vyšvihla se na nohy. Ubohá, nic netušící Rosali se jenom udiveně dívala na to, jak její kamarádka jančí.
Laria utíkala do koupelny, která byla nejblíže u jejího pokoje a zastavila se před velikým zrcadlem přes celou stěnu.
"Ale ne…,"zašeptala.
Ono se to opravdu stalo! Co to jen je za pitomou značku? Prsty tu značku zkoumala a nepřišla jí nijak nebezpečná…jako, že by třeba pálila nebo se rozprskla jako uhrák. Vypadalo to spíše jako zlaté tetování korunky. Korunky… Komu by se pro všechno na světě do tváře vypálila zrovna korunka? Co to má být?!
Do koupelny se zatím přiřítila Rosali a vydechla.
"Povíš mi už konečně co se tady děje? Pořád totiž zcela nechápu tvůj příběh "list, hrůza děs"." Prsty udělala uvozovky a protočila oči. "Přijde mi to jako nějaký blábol."
Laria se na ní podívala a zašeptala. "Ten růžový list mi do tváře vypálil symbol. Opravdu ho vidím, opravdu se to stalo."
Rosali k ní přistoupila, aby si značku prohlédla…pak ale rychle ucukla.
"Co se děje?" zeptala se jí Laria.
"Nic. Já jen, že jsem tuhle korunku už někde viděla. Někde, v něčem čemu jsem přikládala velký význam. Jo už to mám,!"vykřikla.
"Viděla jsem to v knížce, kterou jsem si vypůjčila z knihovny. Byl to deník Johan Rebekah Lorel. Tu knížku jsem nepřečetla, ale byl to otisk deníku, jež si psala dívka, která tuto knihovnu navštěvovala. Psala o nějakých nebezpečných proměnách a po roce psaní svého deníku zemřela. Bylo jí sedmnáct."
Poslední věta zůstala vlát ve vzduchu poněkud dlouho. Byla děsivá, když si dívky uvědomily význam a souvislost.
"Jen jsem byla zvědavá a chtěla jsem něco na čtení. Zaujala mě jednak tím, že se to stalo v našem městě, v naší knihovně, před padesáti lety, ale i tím, že ta kniha byla dobře schovaná v regálu za ostatními knihami. Nebyla vystavená."podívala se na kamarádku, ale když uviděla její vystrašený pohled, dodala… " Ale určitě si takovéhle značky nebo korunky maluje spousta lidí do knížek."
"Myslíš že…,"Laria se zasekla v půli věty a nadechla se. "Ta knížka mi připadá zajímavá. Nepůjdeme se pro ni stavit? Ještě dneska?"
Rosali se zasmála. "Takže z tebe se stává čtenářka?,"odhrnula si rukáv, podívala se na hodinky a poznamenala. "Myslím ale, že dneska už bude zavřeno. Je totiž tři čtvrtě na sedm."
Laria jí vzala za rameno a společně odešly do jejího pokoje.
"Každopádně děkuju, že jsi mi to řekla. Nevím připadá mi to podezřelé. Radši bych si to přečetla. Není lehké nosit tuhle značku všem na očích, když nevím, co znamená a možná mám příležitost to zjistit v té knížce. Je to šance."
" No jo ty kecalko. Nechceš mě už konečně naučit tu matiku?" zakřenila se na ní.
"Ah.! Ale jistě. Promiň, nebýt tebe, asi bych na to zapomněla." Rozesmála se.
Obě se posadily zpátky na koberec a Laria začala s vysvětlováním. Když musela tak často někomu něco vysvětlovat, říkala si, že praxe v tom má dost a určitě by z ní mohla být skvělá učitelka.
"Takže… řídíš se jedním určitým výrokem. Ten ve tvém případě zní: jestliže auto natřeme červenou barvou, je červené. Platí to?" "Jo, tak pitomá ještě nejsem."upozornila Rosali.
"No skvěle! Tomu se říká AVB neboli A výrok B. Máš tři možnosti...za prvé…"
Asi po půl hodině jí to Laria úspěšně vysvětlila.
"Opravdu moc děkuju Larr!" objala jí kamarádka. Jak jsem tak poznala, nevěděla jsem předtím vůbec nic. Snad to zítra napíšu správně."
"Samozřejmě, že to napíšeš správně!" pobídla jí, když scházely ze schodů. "Jen se s tím zbytečně moc nemaž a máš za jedna!" usmála se.
"Tak jo." Rosali si obula boty, nandala kabát a otevřela dveře.
Laria se postavila mezi dveře, aby je zablokovala a rozloučila se s ní.
"Tak ahoj. Zítra jdeme do té knihovny?"
"Jo jdeme. Chtěla bych se na tu knížku jenom podívat,"usmála se. "Ale ahoj."
Zamávala jí, opřela se o rám dveří a ještě dlouho se dívala, jak se její kamarádka postupně ztrácí ve světle pouličních lamp na konci ulice.

Můří Války / List (3)

16. září 2012 v 20:24 | Keira*** |  Povídky
Ahoj. Máte tu třetí kapitolu, tak si ji užijte! :D



"Nemůžu uvěřit, že nám toho McMannnová na víkend tolik napálila. Z těch úkolů se nevzpamatuju!"
"Jo! Jako bychom těch úkolů měli málo!" ozval se Rosalin rozčarovaný hlas z telefonu.
Laria se právě vracela domů ze školy, a přesto musela zavolat Rosali se kterou se rozloučila snad před pěti minutami na rohu palm street. Uběhly asi dva týdny školy a už měli úkolů plný kecky.
"Teď mě napadá, jestli by ses k nám ještě dneska nechtěla stavit? Mohli bychom se na ty úkoly kouknout společně."
"No mohla bych. Ale jen že jsi to ty Larr!" zasmála se.
"Tak fajn. Zatím si trochu pouklízím v pokoji."zarazila se a zeptala se. "V kolik příjdeš?"
"Tak o půl páty. Máš na to pouklízení přesně hodinu, jestli tě zarazilo tohle."
"No samozřejmě! To bych snad měla stihnout."
Podívala se na svoje boty a všimla si, že má rozvázanou tkaničku. Sehnula se, aby si ji zavázala. "Fajn. Tak o půl pátý Roasali."
"Jasně, zatím ahoj Larr!" Na druhém konci se ozvalo pípnutí a Laria zavěsila.
Konečně měla šanci se porozhlédnout, do jaké ulice to vlastně zabočila. Zvedla zrak od tkaniček (nyní už zavázaných) a oči se jí rozjasnily. Opravdu. Úplně jí zářily.
Milovala barvy. Tato ulice jich byla plná…! Dívala se do každého květináče a truhlíků a zkoumala všechny květy. Každý dům měl tak veselou zahrádku.
Ani si nevzpomínala, že by tuhle ulici někdy viděla tak rozkvetlou.
Zdvihla ruku a utrhla jeden list z jednoho ze stromů, které byly vysázeny po obou stranách ulice v určité vzdálenosti od sebe. Zadívala se na ten list a pozorně si ho prohlížela.
Byl jasně zelené barvy, ale po stranách se začínal zbarvovat do zlata. Pořád ještě bylo babí léto a všechno kvetlo. Ale Laria věděla, že už se příroda připravuje na zimu a dává se do podzimního modu, aby okouzlila oči jinými krásami.
Popošla k dalšímu stromku a zadívala se skrz listí nahoru k slunci.
Mezi všemi těmi listy si všimla jednoho zlato-růžového listu (ano opravdu byl do růžova), který visel na konci jedné větývky docela osamocený, jiný, vyjmečný a zvláštní. Skoro jako by byl předurčen pro něco jiného než viset na větvi jako ostatní. Jako by už předem padal dolů k zemi. Jako by chtěl lítat.
Larie někoho připomínal. Ano, připomínal jí samu sebe. Připomínal jí její ztřeštěné myšlenky, že nechce být jako ostatní. Nebo lépe. Že ví, že není jako ostatní. Taky se chtěla vznášet a lítat mezi lidmi. Nedokázala to vysvětlit, ale cítila se něčemu neobyčejnému předurčená.
Po chvíli svého dumání prudce zatřepala hlavou, aby zahnala tuto myšlenku. V duchu si vynadala, ale od toho divného listu nebyla sto odpoutat zrak. Proto opět zdvihla ruku a opatrně ho utrhla.
V tu chvíli co se ho dotkla, pocítila zlé tušení. Stalo se něco, co by člověk nemohl ani popsat pouhými slovy. Já se však pokusím.
Vzduch, který se dosud tetelil pod jasnými slunečními paprsky, se změnil a prudce se rozfoukal, až se některé listy na stromě před ní oddělily od větve a s rychlostí se řítily podlouhlou trasou k zemi ve směru větru. Nebe bez mraků se nyní ohromnou rychlostí zaplnilo tmavými bouřkovými mraky a na Lariu se snesl stín. To všechno se stalo v jediném okamžiku.
Dívka všechno nevěřícně sledovala a zděšeně se zadívala na list, který držela v ruce.
Na tom listu se začala rýsovat svítivá linie a jasnou stopou malovala jakýsi tvar, obrázek, nebo cosi. Ke konci, se z toho vyklubalo cosi jako malý obrázek jakési korunky.
Ta svítivá záře korunky sílila a sílila až Laria musela přivřít oči. Jinak by jí snad i oslepila.
Na pravé straně obličeje pocítila šimrání. Bylo jí to příjemné, avšak po chvíli se slast změnila v bolest. To zvláštní světlo z listu jí rylo do tváře a štípalo.
Laria rychle upustila list.
Najednou všechno skončilo tak rychle, jak to začalo. Obloha se projasnila, vítr se zklidnil do původního stavu a Laria spadla na zem. Rychle zdvihla ruku k obličeji a dotkla se své tváře.
Malé místo její pleti úplně pálilo, jako by hořelo. Jinak se všechno zdálo v pořádku.
Laria však věděla, že se stalo něco, co ovlivní její život. Nevěděla kde to tušení vzala, ale někde uvnitř sebe přesně věděla, že to nebyla pouze náhoda.
Vstala ze země a oprášila si svoje červené strečové džínsy. Doufala, že se moc neumazala, protože na sobě měla svoje oblíbené oblečení. Ty červené džínsy a béžové tričko s potiskem modré růže.
Laria se dala do svižného kroku, ale nakonec se radši rozeběhla. Prošla pár ulic a došla ke svému domu. Už z dálky bylo vidět jaká je to velká vila. Byla postavená do jasného britského stylu, ale Laria s Dafné na všech parapetech a všude jen co to bylo možné, pěstovaly květiny všemožných barev. I zahrada byla z velké části jejich práce. Měli velikou zahradu, ale krásnou, plnou malebných zákoutí, stromů a květin. Právě tam Laria získávala zpět svou ztracenou energii a čerpala ji ze země.
Takže jejich velkou vilu obě sestry dokázaly zvelebit.
Laria otevřela branku a šla po cestičce k domu. Z batohu vytáhla klíče a spěšně otevřela dveře. Už dopředu věděla že rodiče jsou doma, zjistila to podle jejich aut, která stála před garáží.
"Ahoj lidi!" zakřičela.
"Ahoj Larr. Kde ses tak zdržela?" ozval se matčin hlas z kuchyně za cinkotu nádobí, jež právě uklízela.
"Ále. To nestojí za řeč." Odpověděla, když si zouvala boty.
Lehkou vestu pověsila na věšák a vešla do kuchyně.
"Zack i Dafne už jsou dávno doma." Informoval jí otec a zvedl zrak od novin, které četl každý den, jen co se vrátil z práce. "Jsou čtyři hodiny."
"Cože?" vyjekla Laria a spěšně se vyřítila do schodů. "Mám jen půl hodiny!"
Druhé patro to bylo zařízené velice moderně. Ostatně jako celý jejich dům.
Jen co jste vyšli do schodů před vámi se rozprostřela velká hala a z té haly vedlo mnoho dveří. Druhé patro bylo vlastně zařízené pouze pro ni, Dafne a Zacka.
Po levé straně byly dvoje dveře, které vedly do dvou koupelen. Dvě byly proto, že se všichni tři jakoby náhodou cpaly ve stejný okamžik do koupelny, že se právě teď a nikdy jindy, chtějí umýt. A všichni tři, spolu v jedné koupelně u nich bylo zhola nemožné. Takto se se dvěma koupelnami dohodli lépe.
Vedle koupelen byla místnost pro hosty. Byla velká a přespávali tu se svými kamarády. V tom byla výhoda, mohli si tu pozvat spoustu kamarádů, jelikož v tomto pokoji bylo víc jak sedm postelí.
Uličkou napravo jste se ocitli v další hale, byly tam další tři dveře. Tyto dveře vedly do jejich ohromných pokojů.
Všichni tři sourozenci měli vlastní pokoj a nemohli si na nic stěžovat.
Jejich rodiče měli vlastní ložnici s koupelnou dole.
Laria otevřela prostřední dveře do svého pokoje. Byl natřený tmavě fialovou barvou, kterou zbožňovala. Do bíla byl zařízený nábytek a ostře kontrastoval s fialovou stěnou.
Rychle sesbírala fixy a pastelky s podlahy a uklidila do šuplíku.
Shrábla časopisy a učebnice ze stolu a uložila je do tašky.
Ozval se zvonek. Laria seběhla dolů, aby otevřela své nejlepší kamarádce.
Rosali…

Můří války / Nový začátek (2)

1. září 2012 v 20:00 | Keira*** |  Povídky
Ahooooj! :* :D nová kapitolka je dopsaná a je delší jak ta první. :)) :D tak šup na ni!



Ospale otevřela oči do jasného ranního slunce. Pootočila hlavu a pohled upřela na hodiny.
Ukazovaly za pět minut osm… Za pět minut osm?!!!!! Prudce se vyšvihla do sedu. Ach ne. První školní den a já zaspím a přijdu pozdě do školy.
To mi nefunguje budík? Jistěže funguje, jenže jsem tak pitomá, že ho ignoruju. Nadávala si v duchu.
Otevřela skříň a vytáhla první věci, co jí přišly pod ruku. Bílé tričko s potiskem a roztrhané džínové kraťasy. Skákala po celém pokoji a urputně se snažila strefit se nohama do kraťasů a rychle se tak obléct.
Pak svištěla do koupelny a málem vrazila do matky, která vycházela ze dveří.
"Ááh,čau mami." Zatvářila se nevinně.
"Dobré ráno. Jak tak koukám…nestíháš." Podívala se na hodinky. "Za tři minuty osm." Komicky vykulila oči a Laria našpulila rty, aby se neusmála.
"Jo. Fajn. Tak mi prosím uhni, abych stihla přijít aspoň na druhou hodinu."
Došla k umyvadlu a podívala se do zrcadla. Bože! Já jsem ale rozcuchaná! Zamračila se na sebe. Tohle už nikdy nerozčešu a budu mít "dredy" do konce života!
Nakonec si stáhla své plavé vlasy nahoru do vysokého culíku, nasadila si zelené na ušnice, které se jí hodily k hlubokým tmavozeleným očím, jež orámovala černou linkou a seběhla dolů. Do ruky si vzala hrušku přes záda přehodila batoh a běžela do školy. Ještě že ji neměla daleko.

Zaklepala na dveře a vešla do třídy.
Celá třída k ní se šramotem vzhlédla a profesorka McMannová se zamračila tak, že nebylo vidět, kde končí jedno obočí a kde začíná druhé.
"Jdete pozdě slečno Whiteová a to v první školní den. Můžete mi to vysvětlit?"
Ach, to zas bude výslech, povzdechla si Laria. Uměla skvěle vzdychat, každý její vzdech dokázal mluvit sám za sebe, aniž by ona sama musela cokoli říct.
"Vlastně…Víte, běhala jsem před školou tam a zpátky až se z toho málem stal olympijský rekord, a tak jsem doufala, že mi třeba dáte jednu jedničku z tělocviku navíc." Odpověděla sarkasticky. Třída vyprskla smíchy a Laria dodala, teď už vážně. "Samozřejmě že jsem zaspala.
Vysloužila si tím další profesorčin pohoršený, zamračený pohled a šla si sednout.
Rosali ji držela místo v lavici a už z dálky se na ni zubila.
Tak tohle byla naše Rosali, která nemohla včera na tu párty. Snad ta nejlepší holka na světě. Nechtěla ji nijak upřednostňovat před Lucy, to ne, ale prostě s Rosali si rozuměla víc. Byly si podobné osobností a každá se dokázala vcítit do té druhé.
Rosali měla kratší, sestupně zastřižené černé vlasy, světle zelené oči a krásné plné rty.
"Tys tomu dala! Z té vaší včerejší párty jsou všichni úplně mrtví. Jen se koukni." Pobídla ji kamarádka.
Laria hodila batoh na lavici a za podezřele hlučného usednutí se ohlédla. Skoro celá třída se válela po lavicích, nebo jim padala víčka.
Její bratr Zack byl celý rozvalený na desce lavice a potichu chrupal, ani mu nevadilo, že si toho někdo všimne. To byl prostě on. Bezmyšlenkovitý pohodář a bavič, který všem učitelům lezl na nervy svým věčným vtipkováním, drzostí a rozbíjením věcí.
Tyto hlouposti prováděl se svým nejlepším kamarádem Mattem Lornensnem. Kluk se světle hnědými vlasy, které nosil učesané do stylového rozcuchu. Ten právě vedle něj seděl a měl co dělat aby neusnul taky.
Lucy třeštila oči na tabuli ve snaze soustředit se na profesorku a Lariina sestra Dafne si čmárala jakési nesmysly do sešitu. Pravděpodobně to byli nesmysly, co právě mlela slečna McMannová u tabule.
Ano Laria měla i sestru. Trojče. Se Zackem a Dafne byli trojčata. Někdy si říkala co komu udělala že je s nimi pokrevně spjatá. A přitom jí přišlo, že si nejsou ani trošku podobní. Dafné byla ctižádostivá holka (čti:šprtka), Zack byl pitomeček, který měl všechno a všechny na háku a ona byla normální, chytrá holka, která chtěla zažít velké věci. Zatím sama pro sebe viděla jenom nudnou budoucnost v zaměstnání, které bude studovat roky. Jenže ona se cítila, nevěděla v čem, ale jiná. Určená pro něco víc, než jenom přehrabávat tisíce a tisíce papírů a kancelářských tisků.
Tyhle nápady byly dost ujeté a matka jí říkala, že blázní. Ale teď k věci. Dafne…měla dlouhé tmavě rudé vlasy a tmavé oči. Byla krásná. Ale nejhorší na té její kráse bylo, že právě k Larie si kluci chodily, aby jim o ní něco řekla a domluvila jim s její sestrou rande.
Laria chvíli jen tak přemýšlela o všech těch věcech a došla k tomu že začíná (opět) úplně normální (čti:nudný) školní rok.
"Hůů, Larr!" Rosali s ní zatřásla. "Půjdeme si dneska na obědě sednout ke klukům? Ptá se tě Matt. Jo a culí se na tebe jak trouba." To je ten nejlepší kamarád Zacka, jestli nevíte. Je to fajn kluk a často si s ním o přestávce povídáme.
Ohlédla se do zadních lavic a tam na ní mával Matt. Přikývla a viděla, že její bratr už je zcela probuzený. Právě se drbal na hlavě, a když zaregistroval její pohled, vyplázl na ni jazyk a usmál se od ucha k uchu.
Ta hodina fyziky je strašná nějak strašně dlouhá. Pomyslela si. První hodina byla třídnická a tu prošvihla a tahle měla končit… za chvíli.
Znuděně se tedy opřela o lokte, svěsila hlavu a čekala, až tahle zrůdná hodina skončí.
Nakonec přece jen zazvonilo a třída okamžitě vyběhla ven na chodbu. Byla velká přestávka takže se s Lucy a Rosali šli projít do školního parku. Potřebovali čistý vzduch, aby mohli vstřebat fakt, že učení a škola právě začíná.
"Teda holky, já jsem si nic nezapisovala. Nedáte mi to některá opsat?" zeptala se Lucy.
"Víš Lucy. My to taky nemáme." Zasmála se Rosali a Laria s úsměvem přikývla.
"To jsem mohla čekat. Nikdo si to nezapisoval, ale to je normální."
"Jestli to tak moc chceš, můžu ti to sehnat od ségry. Ta si zapisuje všechno." Ozvala se Laria.
"Díky Larr." Lucy se rozeběhla a za skoku se na nás zase otočila. "Takže dneska ten oběd, jo? A bude tam i Zack!" zasněně se koukla k nebi.
Její kamarádky se zasmály.
"Mě to ani moc nevzrušuje, víš? S mým bráchou obědvám každý víkend a vidím ho každý den. Je to docela normální." Mrkla na ní Laria.
"Možná tak pro tebe."

***
Ostatní odpolední hodiny přečkaly normálně. I když už se zase začaly probouzet naše zvyky "lézt na nervy učiteli", tak pár poznámek udělil profesor Bibs na biologii. Hádejte komu.
Samozřejmě, že Zackovi.
Když skončila poslední hodina, rozutekly jsme se s holkama do šaten, hodily učebnice do skříněk a pelášily do školní jídelny.
Byla to komunistická, sterilní budova s velkými dveřmi. Alespoň něco si tady stavitel domyslel správně. Velké dveře pro Zacka s Mattem, když se sem budou hrnout s řadou dívek kolem ramen, nebo když se sem valí celá naše nezkrotná třída.
Za těmi velkými dveřmi na nás čekali a povídali si.
"Hele, viděls dneska tu Jhonsovou? Stala se z ní přes prázdniny fakt kočka." Říkal právě Zack.
"Ale jo, všiml jsem si…"
Jakmile nás uviděli, ztichly a usmáli se. "Ahoj holky." Řekli svorně.

"Čau." Pozdravily Lucy s Rosali.
"Ahoj Matte." Řekla Laria.
"Co? A já jsem snad vzduch sestřičko?" Ozval se za ní jakoby dotčený hlas jejího bratra.
"Ahoj Zacku. Tebe jsem dnes zdravila, pokud vím. Jo a musím ti něco říct." Nadechla se a zakřičela. "To mě ani nemůžeš vzbudit, když vstáváš?!!!!!!"
"Aha." Zazubil se. "Tak rozkošně jsi spala, nechtěl jsem tě budit z tvých krásných snů…o kom? Určitě o mě. O tom jak úžasného máš bratra a…"
"To stačí." Zvedla ruku, aby ho umlčela a nemusela dál poslouchat jeho nekonečně dlouhý monolog.
Matt se rozpačitě usmál "Tak jaká byla cesta do jídelny?"
"Taková jakou ji má každý student. Dokonce i vy byste ji takovou měli mít." Řekla Rosali.
"Všude plno stromů, trávy, na silnici plno aut. Jo, dobrá." Pokračovala Lucy a obě nasadily veselý kukuč.
"To je dobře. Hele nechcete náhodou na ten oběd? Docela mám hlad." Udělal zmučený obličej a Zack ho poplácal po rameni. "Jo kámo. Já taky."
Všichni souhlasili a vydali se po schodech nahoru k pultům pro výdej jídla.
Když si popovídali a snědli oběd, loučili se se slovy jako : "Ahoj." "Bylo to fajn." "Tak zase zítra ve škole." "Jo a zítra jdeme zase spolu na oběd, že jo?"

Můří války / párty (1)

15. srpna 2012 v 16:51 | Keira*** |  Povídky
Ahojte lidi! :D
Dneska jsem se konečně odhodlala sednout k počítači a něco napsat. Mám z toho docela radost,tak pište názory prosím.Budu moc ráda je to moje prvotina. :)) přestávám kecat...tady to máte!!! :D



Seděla na sedačce v hromadné dopravě a dívala se ven z okna..
Byla tma a v LA to ted'pořádně žilo.Všude svítila světla a blikaly neony. I Laria se dnes těšila na dlouhou noc.
Se spolužáky se měli sejít a oslavit poslední noc prázdnin. věřila,že to bude fakt opravdová párty!
Vystoupila na zastávce "montreal" a vydala se po hlavní třídě zabočila doprava.
Ocitla se v úplně schované,temné uličce.tady bylo ticho.nebylo tu ani živáčka a bylo tu trochu strašidelně.
To ale Larie vůbec nevadilo. Měla ráda ten pocit nebezpečí,který se ji šířil celým tělem.
Asi po patnácti minutách vycházela ven z velkoměsta. Po prašné cestě se dala k temnému lesu.i když…,on zdaleka nebyl tak temný,protože už na dálku viděla světla,která se rychle střídala a měnila barvy. Slyšela i řvoucí muziku.

***
Dívka s loknatými,zlatými vlasy se otáčela mezi davem. Někoho hledala.
Bylo tu opravdu rušno a hodně lidí… ale ona chtěla zahlédnout jen jedinou osobu.Lariu.
A pak ji spatřila.Laria si k ní prorážela cestu tančícím davem.
"Čau Lucy"řekla. "Promiň, že jsem se tak zdržela.Mamka po mě ještě chtěla pár věcí." Usmála se.
"Jo to nevadí." Úsměv jí oplatila Lucy. "Já se jen bála jestli se ti něco nestalo. Ta ulička mě děsí."
"Jsem celá.Vidíš?" vzala ji za ruku a popoběhla do chumlu. "Pojď. Máme to přece oslavit,ne?"
Lucy s ní tancovala až do vyčerpání a pak se obě svalily na jednu z pohovek,kterou do lesa jen stěží dopravili kluci ze školy.
"fů! To teda bylo." Zasípala si Laria.
"Nepovídej.Cítím se jako bych byla z rosolu!"
Obě se zasmály.
Byl to báječný večer,který si všichni užívali s nimi. Z poklidného tlachání o všech možných věcech,které holky probírají je vyrušil Zack.Lariin bratr.Lucy se kamarádčin bratr moc líbil.
Proto ihned sklopila zrak a zadívala se jinam.
"Ahoj" Řekl a zazubil se.
Ach ten jeho úsměv! Pomyslela si a pozdravila ho taky.Laria se na bratra pouze zašklebila a jen mu vyčetla kolik holek zase dneska vyzval k tanci,nehledě na to kterou to udeří silně,přímo do srdce.
"Sestřičko,nedělej si starost." Mávl nad tím rukou. "Ty holky už to tak nezabíjí.Zvykly si."
"Blbče!" zasmála se.
Zac se potom otočil s tím,že se jde trochu opít.
Laria se zahleděla na svoji kamarádku. Věděla,že se jí Zack líbí,ale proč zrovna takovej sukničkář? I když musela uznat,že byl opravu hezký. Měl tmavohnědé vlasy,modré oči a vypracované tělo.(Opravdu na něm makal. Každou středu v posilovně.)Některé holky o něm říkaly "vypadá jak anděl."
"Ale Lucy…"
"Co?" dělala zmatenou.A koukala na ní třpytivýma,modrýma očima.
"Ty víš co."
"Larr…já nikdy neměla žádného kluka. Nikdy jsem nezažila velkou lásku, a to mi je sedmnáct!A on je hezký.Nevyčítej mi to."
Jen se na ní dívala. "Ale.."
"To jsem opravdu tak ošklivá,že mě nikdo nechce??"
"Nejsi. Lucy,ty jsi krásná!"zaklela. "Už mám dost tý tvý sebekritiky. Viděla ses někdy v zrcadle?"
Lucy byla nádherná a líbila se mnoha klukům, jen o tom prostě nevěděla.
Její blonďatá hříva a třpytivé oči bylo silné lákadlo na kluky. A i její postava byla štíhlá, i když Laria skoro každý den poslouchala její záchvaty o tom jak je strašně tlustá.Hrůza s ní.
" To zrcadlo by prasklo."
"Neboj.Už zítra začíná nový školní rok a s ním i nové věci. Každá z nás určitě někoho najde." Povzbudivě mrkla a její předešlou větu radši ignorovala.
"Jo a proč se vlastně bavíme o klucích? To je přeci chabý." Zakřenila se. Radši bych si povídala o tom jak teď Rosali trpí s rodiči na výstavě obrazů v Palm springs."
Rosali byla jejich skvělá kamarádka ze třídy,ale nemohla přijít na párty kvůli jejím rodičum,kteří si potrpí na umění,proto se musí i jejich dcera dostavit na každou výstavu.Nehledě na to,jestli jejich dcera chce nebo ne.
Takže byla Rosali samozřejmě naštvaná,že nemohla na párty.
"Jo.Už se na ní těším." Odpověděla.

Další články


Kam dál