layout stažen z eruin.blog.cz





.


Září 2012

Můří Války / List (3)

16. září 2012 v 20:24 | Keira*** |  Povídky
Ahoj. Máte tu třetí kapitolu, tak si ji užijte! :D



"Nemůžu uvěřit, že nám toho McMannnová na víkend tolik napálila. Z těch úkolů se nevzpamatuju!"
"Jo! Jako bychom těch úkolů měli málo!" ozval se Rosalin rozčarovaný hlas z telefonu.
Laria se právě vracela domů ze školy, a přesto musela zavolat Rosali se kterou se rozloučila snad před pěti minutami na rohu palm street. Uběhly asi dva týdny školy a už měli úkolů plný kecky.
"Teď mě napadá, jestli by ses k nám ještě dneska nechtěla stavit? Mohli bychom se na ty úkoly kouknout společně."
"No mohla bych. Ale jen že jsi to ty Larr!" zasmála se.
"Tak fajn. Zatím si trochu pouklízím v pokoji."zarazila se a zeptala se. "V kolik příjdeš?"
"Tak o půl páty. Máš na to pouklízení přesně hodinu, jestli tě zarazilo tohle."
"No samozřejmě! To bych snad měla stihnout."
Podívala se na svoje boty a všimla si, že má rozvázanou tkaničku. Sehnula se, aby si ji zavázala. "Fajn. Tak o půl pátý Roasali."
"Jasně, zatím ahoj Larr!" Na druhém konci se ozvalo pípnutí a Laria zavěsila.
Konečně měla šanci se porozhlédnout, do jaké ulice to vlastně zabočila. Zvedla zrak od tkaniček (nyní už zavázaných) a oči se jí rozjasnily. Opravdu. Úplně jí zářily.
Milovala barvy. Tato ulice jich byla plná…! Dívala se do každého květináče a truhlíků a zkoumala všechny květy. Každý dům měl tak veselou zahrádku.
Ani si nevzpomínala, že by tuhle ulici někdy viděla tak rozkvetlou.
Zdvihla ruku a utrhla jeden list z jednoho ze stromů, které byly vysázeny po obou stranách ulice v určité vzdálenosti od sebe. Zadívala se na ten list a pozorně si ho prohlížela.
Byl jasně zelené barvy, ale po stranách se začínal zbarvovat do zlata. Pořád ještě bylo babí léto a všechno kvetlo. Ale Laria věděla, že už se příroda připravuje na zimu a dává se do podzimního modu, aby okouzlila oči jinými krásami.
Popošla k dalšímu stromku a zadívala se skrz listí nahoru k slunci.
Mezi všemi těmi listy si všimla jednoho zlato-růžového listu (ano opravdu byl do růžova), který visel na konci jedné větývky docela osamocený, jiný, vyjmečný a zvláštní. Skoro jako by byl předurčen pro něco jiného než viset na větvi jako ostatní. Jako by už předem padal dolů k zemi. Jako by chtěl lítat.
Larie někoho připomínal. Ano, připomínal jí samu sebe. Připomínal jí její ztřeštěné myšlenky, že nechce být jako ostatní. Nebo lépe. Že ví, že není jako ostatní. Taky se chtěla vznášet a lítat mezi lidmi. Nedokázala to vysvětlit, ale cítila se něčemu neobyčejnému předurčená.
Po chvíli svého dumání prudce zatřepala hlavou, aby zahnala tuto myšlenku. V duchu si vynadala, ale od toho divného listu nebyla sto odpoutat zrak. Proto opět zdvihla ruku a opatrně ho utrhla.
V tu chvíli co se ho dotkla, pocítila zlé tušení. Stalo se něco, co by člověk nemohl ani popsat pouhými slovy. Já se však pokusím.
Vzduch, který se dosud tetelil pod jasnými slunečními paprsky, se změnil a prudce se rozfoukal, až se některé listy na stromě před ní oddělily od větve a s rychlostí se řítily podlouhlou trasou k zemi ve směru větru. Nebe bez mraků se nyní ohromnou rychlostí zaplnilo tmavými bouřkovými mraky a na Lariu se snesl stín. To všechno se stalo v jediném okamžiku.
Dívka všechno nevěřícně sledovala a zděšeně se zadívala na list, který držela v ruce.
Na tom listu se začala rýsovat svítivá linie a jasnou stopou malovala jakýsi tvar, obrázek, nebo cosi. Ke konci, se z toho vyklubalo cosi jako malý obrázek jakési korunky.
Ta svítivá záře korunky sílila a sílila až Laria musela přivřít oči. Jinak by jí snad i oslepila.
Na pravé straně obličeje pocítila šimrání. Bylo jí to příjemné, avšak po chvíli se slast změnila v bolest. To zvláštní světlo z listu jí rylo do tváře a štípalo.
Laria rychle upustila list.
Najednou všechno skončilo tak rychle, jak to začalo. Obloha se projasnila, vítr se zklidnil do původního stavu a Laria spadla na zem. Rychle zdvihla ruku k obličeji a dotkla se své tváře.
Malé místo její pleti úplně pálilo, jako by hořelo. Jinak se všechno zdálo v pořádku.
Laria však věděla, že se stalo něco, co ovlivní její život. Nevěděla kde to tušení vzala, ale někde uvnitř sebe přesně věděla, že to nebyla pouze náhoda.
Vstala ze země a oprášila si svoje červené strečové džínsy. Doufala, že se moc neumazala, protože na sobě měla svoje oblíbené oblečení. Ty červené džínsy a béžové tričko s potiskem modré růže.
Laria se dala do svižného kroku, ale nakonec se radši rozeběhla. Prošla pár ulic a došla ke svému domu. Už z dálky bylo vidět jaká je to velká vila. Byla postavená do jasného britského stylu, ale Laria s Dafné na všech parapetech a všude jen co to bylo možné, pěstovaly květiny všemožných barev. I zahrada byla z velké části jejich práce. Měli velikou zahradu, ale krásnou, plnou malebných zákoutí, stromů a květin. Právě tam Laria získávala zpět svou ztracenou energii a čerpala ji ze země.
Takže jejich velkou vilu obě sestry dokázaly zvelebit.
Laria otevřela branku a šla po cestičce k domu. Z batohu vytáhla klíče a spěšně otevřela dveře. Už dopředu věděla že rodiče jsou doma, zjistila to podle jejich aut, která stála před garáží.
"Ahoj lidi!" zakřičela.
"Ahoj Larr. Kde ses tak zdržela?" ozval se matčin hlas z kuchyně za cinkotu nádobí, jež právě uklízela.
"Ále. To nestojí za řeč." Odpověděla, když si zouvala boty.
Lehkou vestu pověsila na věšák a vešla do kuchyně.
"Zack i Dafne už jsou dávno doma." Informoval jí otec a zvedl zrak od novin, které četl každý den, jen co se vrátil z práce. "Jsou čtyři hodiny."
"Cože?" vyjekla Laria a spěšně se vyřítila do schodů. "Mám jen půl hodiny!"
Druhé patro to bylo zařízené velice moderně. Ostatně jako celý jejich dům.
Jen co jste vyšli do schodů před vámi se rozprostřela velká hala a z té haly vedlo mnoho dveří. Druhé patro bylo vlastně zařízené pouze pro ni, Dafne a Zacka.
Po levé straně byly dvoje dveře, které vedly do dvou koupelen. Dvě byly proto, že se všichni tři jakoby náhodou cpaly ve stejný okamžik do koupelny, že se právě teď a nikdy jindy, chtějí umýt. A všichni tři, spolu v jedné koupelně u nich bylo zhola nemožné. Takto se se dvěma koupelnami dohodli lépe.
Vedle koupelen byla místnost pro hosty. Byla velká a přespávali tu se svými kamarády. V tom byla výhoda, mohli si tu pozvat spoustu kamarádů, jelikož v tomto pokoji bylo víc jak sedm postelí.
Uličkou napravo jste se ocitli v další hale, byly tam další tři dveře. Tyto dveře vedly do jejich ohromných pokojů.
Všichni tři sourozenci měli vlastní pokoj a nemohli si na nic stěžovat.
Jejich rodiče měli vlastní ložnici s koupelnou dole.
Laria otevřela prostřední dveře do svého pokoje. Byl natřený tmavě fialovou barvou, kterou zbožňovala. Do bíla byl zařízený nábytek a ostře kontrastoval s fialovou stěnou.
Rychle sesbírala fixy a pastelky s podlahy a uklidila do šuplíku.
Shrábla časopisy a učebnice ze stolu a uložila je do tašky.
Ozval se zvonek. Laria seběhla dolů, aby otevřela své nejlepší kamarádce.
Rosali…

Můří války / Nový začátek (2)

1. září 2012 v 20:00 | Keira*** |  Povídky
Ahooooj! :* :D nová kapitolka je dopsaná a je delší jak ta první. :)) :D tak šup na ni!



Ospale otevřela oči do jasného ranního slunce. Pootočila hlavu a pohled upřela na hodiny.
Ukazovaly za pět minut osm… Za pět minut osm?!!!!! Prudce se vyšvihla do sedu. Ach ne. První školní den a já zaspím a přijdu pozdě do školy.
To mi nefunguje budík? Jistěže funguje, jenže jsem tak pitomá, že ho ignoruju. Nadávala si v duchu.
Otevřela skříň a vytáhla první věci, co jí přišly pod ruku. Bílé tričko s potiskem a roztrhané džínové kraťasy. Skákala po celém pokoji a urputně se snažila strefit se nohama do kraťasů a rychle se tak obléct.
Pak svištěla do koupelny a málem vrazila do matky, která vycházela ze dveří.
"Ááh,čau mami." Zatvářila se nevinně.
"Dobré ráno. Jak tak koukám…nestíháš." Podívala se na hodinky. "Za tři minuty osm." Komicky vykulila oči a Laria našpulila rty, aby se neusmála.
"Jo. Fajn. Tak mi prosím uhni, abych stihla přijít aspoň na druhou hodinu."
Došla k umyvadlu a podívala se do zrcadla. Bože! Já jsem ale rozcuchaná! Zamračila se na sebe. Tohle už nikdy nerozčešu a budu mít "dredy" do konce života!
Nakonec si stáhla své plavé vlasy nahoru do vysokého culíku, nasadila si zelené na ušnice, které se jí hodily k hlubokým tmavozeleným očím, jež orámovala černou linkou a seběhla dolů. Do ruky si vzala hrušku přes záda přehodila batoh a běžela do školy. Ještě že ji neměla daleko.

Zaklepala na dveře a vešla do třídy.
Celá třída k ní se šramotem vzhlédla a profesorka McMannová se zamračila tak, že nebylo vidět, kde končí jedno obočí a kde začíná druhé.
"Jdete pozdě slečno Whiteová a to v první školní den. Můžete mi to vysvětlit?"
Ach, to zas bude výslech, povzdechla si Laria. Uměla skvěle vzdychat, každý její vzdech dokázal mluvit sám za sebe, aniž by ona sama musela cokoli říct.
"Vlastně…Víte, běhala jsem před školou tam a zpátky až se z toho málem stal olympijský rekord, a tak jsem doufala, že mi třeba dáte jednu jedničku z tělocviku navíc." Odpověděla sarkasticky. Třída vyprskla smíchy a Laria dodala, teď už vážně. "Samozřejmě že jsem zaspala.
Vysloužila si tím další profesorčin pohoršený, zamračený pohled a šla si sednout.
Rosali ji držela místo v lavici a už z dálky se na ni zubila.
Tak tohle byla naše Rosali, která nemohla včera na tu párty. Snad ta nejlepší holka na světě. Nechtěla ji nijak upřednostňovat před Lucy, to ne, ale prostě s Rosali si rozuměla víc. Byly si podobné osobností a každá se dokázala vcítit do té druhé.
Rosali měla kratší, sestupně zastřižené černé vlasy, světle zelené oči a krásné plné rty.
"Tys tomu dala! Z té vaší včerejší párty jsou všichni úplně mrtví. Jen se koukni." Pobídla ji kamarádka.
Laria hodila batoh na lavici a za podezřele hlučného usednutí se ohlédla. Skoro celá třída se válela po lavicích, nebo jim padala víčka.
Její bratr Zack byl celý rozvalený na desce lavice a potichu chrupal, ani mu nevadilo, že si toho někdo všimne. To byl prostě on. Bezmyšlenkovitý pohodář a bavič, který všem učitelům lezl na nervy svým věčným vtipkováním, drzostí a rozbíjením věcí.
Tyto hlouposti prováděl se svým nejlepším kamarádem Mattem Lornensnem. Kluk se světle hnědými vlasy, které nosil učesané do stylového rozcuchu. Ten právě vedle něj seděl a měl co dělat aby neusnul taky.
Lucy třeštila oči na tabuli ve snaze soustředit se na profesorku a Lariina sestra Dafne si čmárala jakési nesmysly do sešitu. Pravděpodobně to byli nesmysly, co právě mlela slečna McMannová u tabule.
Ano Laria měla i sestru. Trojče. Se Zackem a Dafne byli trojčata. Někdy si říkala co komu udělala že je s nimi pokrevně spjatá. A přitom jí přišlo, že si nejsou ani trošku podobní. Dafné byla ctižádostivá holka (čti:šprtka), Zack byl pitomeček, který měl všechno a všechny na háku a ona byla normální, chytrá holka, která chtěla zažít velké věci. Zatím sama pro sebe viděla jenom nudnou budoucnost v zaměstnání, které bude studovat roky. Jenže ona se cítila, nevěděla v čem, ale jiná. Určená pro něco víc, než jenom přehrabávat tisíce a tisíce papírů a kancelářských tisků.
Tyhle nápady byly dost ujeté a matka jí říkala, že blázní. Ale teď k věci. Dafne…měla dlouhé tmavě rudé vlasy a tmavé oči. Byla krásná. Ale nejhorší na té její kráse bylo, že právě k Larie si kluci chodily, aby jim o ní něco řekla a domluvila jim s její sestrou rande.
Laria chvíli jen tak přemýšlela o všech těch věcech a došla k tomu že začíná (opět) úplně normální (čti:nudný) školní rok.
"Hůů, Larr!" Rosali s ní zatřásla. "Půjdeme si dneska na obědě sednout ke klukům? Ptá se tě Matt. Jo a culí se na tebe jak trouba." To je ten nejlepší kamarád Zacka, jestli nevíte. Je to fajn kluk a často si s ním o přestávce povídáme.
Ohlédla se do zadních lavic a tam na ní mával Matt. Přikývla a viděla, že její bratr už je zcela probuzený. Právě se drbal na hlavě, a když zaregistroval její pohled, vyplázl na ni jazyk a usmál se od ucha k uchu.
Ta hodina fyziky je strašná nějak strašně dlouhá. Pomyslela si. První hodina byla třídnická a tu prošvihla a tahle měla končit… za chvíli.
Znuděně se tedy opřela o lokte, svěsila hlavu a čekala, až tahle zrůdná hodina skončí.
Nakonec přece jen zazvonilo a třída okamžitě vyběhla ven na chodbu. Byla velká přestávka takže se s Lucy a Rosali šli projít do školního parku. Potřebovali čistý vzduch, aby mohli vstřebat fakt, že učení a škola právě začíná.
"Teda holky, já jsem si nic nezapisovala. Nedáte mi to některá opsat?" zeptala se Lucy.
"Víš Lucy. My to taky nemáme." Zasmála se Rosali a Laria s úsměvem přikývla.
"To jsem mohla čekat. Nikdo si to nezapisoval, ale to je normální."
"Jestli to tak moc chceš, můžu ti to sehnat od ségry. Ta si zapisuje všechno." Ozvala se Laria.
"Díky Larr." Lucy se rozeběhla a za skoku se na nás zase otočila. "Takže dneska ten oběd, jo? A bude tam i Zack!" zasněně se koukla k nebi.
Její kamarádky se zasmály.
"Mě to ani moc nevzrušuje, víš? S mým bráchou obědvám každý víkend a vidím ho každý den. Je to docela normální." Mrkla na ní Laria.
"Možná tak pro tebe."

***
Ostatní odpolední hodiny přečkaly normálně. I když už se zase začaly probouzet naše zvyky "lézt na nervy učiteli", tak pár poznámek udělil profesor Bibs na biologii. Hádejte komu.
Samozřejmě, že Zackovi.
Když skončila poslední hodina, rozutekly jsme se s holkama do šaten, hodily učebnice do skříněk a pelášily do školní jídelny.
Byla to komunistická, sterilní budova s velkými dveřmi. Alespoň něco si tady stavitel domyslel správně. Velké dveře pro Zacka s Mattem, když se sem budou hrnout s řadou dívek kolem ramen, nebo když se sem valí celá naše nezkrotná třída.
Za těmi velkými dveřmi na nás čekali a povídali si.
"Hele, viděls dneska tu Jhonsovou? Stala se z ní přes prázdniny fakt kočka." Říkal právě Zack.
"Ale jo, všiml jsem si…"
Jakmile nás uviděli, ztichly a usmáli se. "Ahoj holky." Řekli svorně.

"Čau." Pozdravily Lucy s Rosali.
"Ahoj Matte." Řekla Laria.
"Co? A já jsem snad vzduch sestřičko?" Ozval se za ní jakoby dotčený hlas jejího bratra.
"Ahoj Zacku. Tebe jsem dnes zdravila, pokud vím. Jo a musím ti něco říct." Nadechla se a zakřičela. "To mě ani nemůžeš vzbudit, když vstáváš?!!!!!!"
"Aha." Zazubil se. "Tak rozkošně jsi spala, nechtěl jsem tě budit z tvých krásných snů…o kom? Určitě o mě. O tom jak úžasného máš bratra a…"
"To stačí." Zvedla ruku, aby ho umlčela a nemusela dál poslouchat jeho nekonečně dlouhý monolog.
Matt se rozpačitě usmál "Tak jaká byla cesta do jídelny?"
"Taková jakou ji má každý student. Dokonce i vy byste ji takovou měli mít." Řekla Rosali.
"Všude plno stromů, trávy, na silnici plno aut. Jo, dobrá." Pokračovala Lucy a obě nasadily veselý kukuč.
"To je dobře. Hele nechcete náhodou na ten oběd? Docela mám hlad." Udělal zmučený obličej a Zack ho poplácal po rameni. "Jo kámo. Já taky."
Všichni souhlasili a vydali se po schodech nahoru k pultům pro výdej jídla.
Když si popovídali a snědli oběd, loučili se se slovy jako : "Ahoj." "Bylo to fajn." "Tak zase zítra ve škole." "Jo a zítra jdeme zase spolu na oběd, že jo?"