layout stažen z eruin.blog.cz





.


Listopad 2012

Můří Války / první sen(5)

30. listopadu 2012 v 21:43 | Keira*** |  Povídky
Ahojte moji milí čtenáři.
Máte se mnou tu trpělivost...konečně jsem se dostala k počítači a měla chuť něco napsat.:)
vždy po tak dlouhé době se pro Vás snažím, aby byly povídky co nejdelší a stačily vám tak na dva týdny dopředu.
Vytahuju známky,stále se učím a nic moc mě nebaví. Nemám žádnou životní náplň v téhle době až na Vás... pořád musím myslet na to jak dlouho jsem se nepodívala na svůj blog, zatímco někteří jedinci sem pravidelně chodí a doufají, že něco přibylo. Doufám, že tuhle povídku objevíte brzy a opět se to tu trochu rozjede. :D*
Tak si to užijte.:)




Slunce mohlo být tak krásné…
Seděla na travnatém horizontu, daleko od všeho ruchu Los Angeles a v tichu pozorovala západ slunce. Své myšlenky v těchto vzácných chvílích pouštěla dál, třídila je, ve své hlavě si dělala pořádek a špatné vzpomínky vypouštěla ven k tomu velkému ohnivému tělesu, které drželo při životě všechny živé bytosti a tvory a ohřívalo svět.
Jako by doufala, že všechno zlé sežehne a promění v pouhý obláček dýmu, který se nakonec stejně vypaří a odpluje někam do neznámých dálek Vesmíru.
Tmavozelená tráva se pohupovala a zmítala ve vánku, jenž si pohrával s pramínky Lariiných vlasů. Všechno okolo ní šumělo a to ji uklidňovalo.
Poslední dny se cítila vyčerpaná. Neustále byla ve stresu a dokonce se netěšila ani na víkendy.
Každá hodina pro ni byla šedesáti minutovým utrpením.
Jako by ji snad něco postupně vysávalo její energii a veselou náladu. Jako by někdo přímo usiloval o to, aby se cítila zničeně. Málem si myslela, že už se zapomněla smát.
Že zapomněla největší krásu jejího obličeje…dva koutky, které zvedne a vytvoří kouzelný úsměv. Potěší jim sebe i své přátele. Ale jí to opravdu nešlo.
Bylo to již týden, co si slíbila, že zajde do té knihovny a vypůjčí si deník Jonah Rebekah Lorel. Rozhodla se ji zkracovat Rebekah, protože se jí opravdu nechtělo pronášet celé její jméno. Zaprvé bylo moc dlouhé, vznešené a starodávné a zadruhé Larie přišlo nějak magické,…prokleté, jako by se zachvěl vzduch pokaždé, kdy vyslovila její pravé jméno. Proto ho radši nepoužívala.
Stavila se tam hned druhý den, co se o denníku dozvěděla. Rosali měla nějaký seminář, tak šla Laria sama.
Ovšem neměla štěstí. Když došla na roh ulice, kde byly železné dveře, vedoucí do knihovny, byl na nich vylepený lísteček, na němž stálo,: Knihovna ze soukromých důvodů na čtrnáct dní uzavřena. Děkujeme za pochopení.
Laria se vzpřímila ze své shrbené pozice, kdy měla nos skoro přitisknutý na skle dveří, aby mohla rozluštit to miniaturní (čti : neviditelné) písmo, kterým knihovnice napsala vzkaz.
To už se mohla rovnou nestydatě přihlásit do soutěže o nejmenší písmo. Určitě by vyhrála.
Lariu to dopálilo a kopla do jednoho kamínku, který měla u nohy, a ozval se dutý zvuk, jak kámen narazil do železných dveří.
"Skvělý." zamumlala.
A nezbylo ji nic jiného než se otočit a vrátit se domů, kde ji čekal příšerný osud v podobě neumytého nádobí a ještě větší horror Zack a nudná šprtka sestra.
UF!
Upustila tuhle vzpomínku a svým vědomím se vrátila zpátky na horizont, který se postupně schovával do rudého oparu zapadajícího slunce.
Potřepala hlavou a zvedla koutky úst. Jen tak z musu, aby si byla jistá, že se opravdu nezapomněla smát.
Hmmm…
Slunce, které teď nebylo oranžové, ale úplně rudé, jí připomnělo, že nastal čas zvednout se a pomalu jít domů. Vstříc tomu opakovanému horroru. Nádobí a Zack.
Kdyby šla později, mohla by se v tom širokém prostranství pole ztratit a nevidět na krok. LA je opravdu veliké a míst jako tohle tiché pole tu je opravdu málo.
Laria se tedy pomalu zvedla, oprášila si fialové kalhoty srovnala si hnědou mikinu pod níž měla krémově-růžové tričko a vykročila pravou nohou. Její dlouhý stín se s ní nesl z horizontu až domů.
***
"CVAK, CVAK, CVAK!!"
Laria myla nádobí a měla nervy na *opravdu* tenkých drátcích.
Zack totiž seděl u stolu a měl si udělat úkol do školy. Po třetí úloze ho to však přestalo bavit, schoval učebnici s cárem papíru do batohu a začal se chovat přirozeně - Jako idiot. A začal pořád dokola opakovat "CVAK!" pořád v jedné a té samé tónině, jako rozbitý gramofon.
Nejdřív se Laria jenom smála a Dafné s ní, ale potom, když to "CVAK!" opakoval asi půl hodiny, myslela, že ho praští.
Kdyby tu tak teď byl táta. Ten by si jako obvykle sedl ke stolu, vytáhl noviny a četl. Nedopustil by, aby ho při tom někdo rušil svými hloupými vtípky. Zack by měl dávno po zábavě.
Bohužel, byl ještě v práci.
"Už dost Zacku!, zaklela Dafné. "Kdo tě má poslouchat?"
"Potřebuju se někdy úplně odreagovat. To ve škole nemůžu. Každá holka mě totiž uhání k smrti a mě na to nezbude čas." Rozhodil rukama.
"Spíš by každá viděla, jekej jsi doopravdy idiot. Podle mě si ještě stále nedospěl." Ozvala se Laria a založila ruce na hrudi.
Dafné se zachichotala a Larr se přidala.
"Ha, ha, ha. Jste strašně upjatý sestřičky, nikdy se neodvážete, jen já tady zachraňuju pověst naší rodiny svým neodolatelným šarmem. A jen díky tomu naše rodina není úplně nudná." Zazubil se.
Dafné zakroutila hlavou. "Ó. Jistě pan bezchybný. Spíš čmáráš čáry po naší rodině tím, jak strašný jsi sukničkář. Doufejme, že se to někdy zlepší."
Zackovi se v kapse ozval mobil.
"No jo samozřejmě sestřičky," povzdechnul si sarkasticky.
" Teď jestli dovolíte, volá Matt." Rty mu roztáhl pobavený úsměv, když se podíval na své sestry. Jsou si tak podobné. Stejná výška, stejně krásný úsměv a dokonce i dlouhé vlasy měli podobné. Ne barvou, tu měla Daff ohnivě rudou a Larr plavou, ale tvar…, účes. No prostě kočky. Nebyla pravda, že on je jediný, kdo zachraňuje pověst jejich rodiny, ale z velké části to byly i ony. Byly totiž krásné. I když nad ním mají výhrady. Za nic by je nikdy nevyměnil. Pomyslel si.
"No zdar brácho! Tak co…kdy podnikneme zas nějakou tu lumpárnu?" Slyšely ho sestry ještě říct, než zašel za roh a jeho hlas se začal ztrácet ve stěnách jejich velkého domu.
***
Druhý den ráno Laria prudce otevřela oči, probudila se tak ze zlého snu a vyletěla do sedu. Tvář jí brázdily vrásky zděšení a po čele ji stékaly kapky potu…
…Noční můry...