layout stažen z eruin.blog.cz





.


Můří Války / Pryč z Temnoty(6)

20. května 2013 v 20:47 | Keira*** |  Povídky
Ahojte lidičkové, :)
po téměř půlroční pauze přidávám povídku. Pokračování k MV (Můří Války).
proto nebudu moc objasňovat proč tak dlouho a co se dělo. Ale nestíhala jsem, škola,rodiče a měla jsem spoustu problémů a tak..., ale jestli bude dost času o prázdninách, slibuju, že se blogu budu plně věnovat. ;))
tady máte povídku...






Seběhla po schodech do kuchyně, v těchto ranních hodinách prosvícené jasnými zlatými paprsky, a natáhla se po varné konvici. Byla pořád vyděšená a zmatená ze snu, ze kterého se právě před malou chvílí probudila. Proto si musela uvařit horký ranní čaj, jedině ten ji vždy
dokáže vyčistit hlavu a přiměje ji jasněji uvažovat. Doufala, že více popřemýšlí o snu. Ano a taky, že konečně zajde pro tu knihu nebo deník, či co.
Podívala se na hodinky a dala konvici s vodou vařit.
Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na šest a celý dům ještě spal. Však je taky víkend. Všichni si tu o víkendu spí, jak dlouho jen chtějí.
Bylo tu ticho až na tlumené chrápání, které vycházelo ze shora ze Zackova pokoje.
Mnohem víc než na chrápání, se však Laria soustředila na bublavý zvuk vařící se vody. Jak byla nedočkavá a nervózní, dráždil ji ten zvuk, jež vycházel z konvice. Její hlava ho odmítala přijmout normálním způsobem - v klidu. Ona ho vnímala jako tisíce ostří nožů, které se snažila prodrat až pod spánky k lebce. Myslela, že jí pukne hlava. Proto varnou konvici vypnula ještě dřív, než se stihla vypnout sama.
Ze skříňky nad ní vytáhla sáček ovocného čaje, který zalila horkou vodou do růžového hrníčku.
Sedla si ke stolu.
Z hrnku se ještě kouřilo a všude po kuchyni se z něj nesla vůně ovoce. Ach jak tu vůni zbožňovala.
Vdechla.

Padala, padala a padala…
Už se bála, že bude následovat bolestný pád a ona se rozprskne někde na konci té temnoty. Ale nebylo tomu tak.
Dopadla.
Dopadla do své postele. Oddechla si.
Ne však na dlouho.
Její postel se v mžiku přenesla do té tmavé, hluboké propasti a vše kolem zčernalo a potemnělo. Květiny v propasti uschnuly a obalily se jinovatkou. Všude kam mohla dohlédnout, se začaly objevovat děsivé stíny. Stíny vznášejících se postav. Podle stínů se ty postavy vznášely přímo nad ní. Skrčila se a dala před sebe ruce v ochranném gestu, aby se skryla před náletem jedné z postav, která se vynořila z temnoty.
Konečně si ji mohla prohlédnout.
Jednalo se o ženu. Byla zahalená do tmavého, roztrhaného hábitu, který po cárech splýval dolů. Vlasy měla dlouhé a stejně tmavé jako vše na ní a okolo. Byla mladá a byla by i docela pěkná, kdyby nebylo těch podebraných očí, kruhů pod očima a mrtvolně bledé pleti.
Byla by MOC pěkná.
Temnota se začala rozestupovat a Laria viděla.
Viděla vše okolo. A pohled, který se jí naskytl, byl děsuplný.
Nad její hlavou létaly stovky žen. Všechny ve stejných rozpáraných šatech v tmavých odstínech hnědé, černé, zelené či modré. Dokonale tak dobarvovaly pochmurné šedé nebe.
Před ní se na zemi rozprostíralo obrovské jezero obklopené rákosím a bezlistými, pokroucenými stromy. Stromy rostly a splétaly se hustým větvovým a zabraňovaly vstupu k jezeru. Jako by zde bylo něco chráněno. Něco co by se odtud nemělo dostat…
Na ocelové hladině jezera se jako v zrcadle odrážely ty rozlítané ženy.
Přinejmenším to místo působilo divně a strašidelně a celé ji připadalo až příliš skutečné.
Vstala z té postele s úsilím se opravdu probudit ze snu, ale nešlo to. Něco ji tu drželo.
Vsunula bosá chodidla do trávy rostoucí hned u noh postele a zastudila ji zdejší ranní rosa. Hodlala se udělat krok směrem k jezeru, když tu se na ní otočily všechny ještě před chvílí jí si nevšímající pohledy žen.
Černé pichlavé oči každé z divoženek nebo jak je měla nazvat, ji probodly skrz na skrz a se zájmem si ji prohlížely. Ano, Laria si všimla, že nejspíš všechny divoženky mají stejné oči. Černé jako uhel, pichlavé jako dva špendlíky a hluboké jako je jistě tato propast z vrchu. Jestli ovšem nějaký vrch má…
Ženy se k ní v okamžení slétly a obklíčily ji. Úlekem se jí podlomila kolena, spadla do trávy a uhodila se tak spánkem o tvrdou postel.
Omráčilo ji to.
Spadla hlavou k zemi a zůstala ležet, oči upírajíc kolmo k šedému nebi. Nad její hlavou se vynořila divoženka a hlasitě se zasmála.
Larie naskočila husí kůže, když žena náhle zaječela hlasem připomínající zvuk tříštícího se skla: "Teď se probuď!"

Vydechla.
Laria si připomněla sen. Není to znamení? Znamení něčeho zlého? Jinak si ten sen nedovedla vysvětlit. Nechtěla se spokojit s myšlenkou, že to byla pouze nějaká noční můra.
Rukou si prohrábla vlasy a přitom se nepatrně dotkla spánku. Hned ucítila palčivou bolest.
Sykla bolestí a vyděšeně nahmatala zaschlou krev.
Najednou na sto procent věděla, že to nebyl obyčejný sen! Ona tam byla!
Ještě si zkontrolovala nohy, aby si své podezření potvrdila.
A ano! Na nohou měla zaschlou hlínu. To jak byla bosa v té vlhké trávě. Musela se ušpinit.
Co to má všechno sakra znamenat? Nechce ji k tomu někdo dát návod?
Věděla, co však udělá nejdřív…
Musí vyzvednout ten deník.!
"Určitě se dozvím něco o tom zvláštním snu! Určitě tu najdu návod k těm divným věcem. Zjistím, co jsou zač ty bledé pany."
Rychle vyběhla do svého pokoje a hodila na sebe první oblečení, co na ni ze skříně vykouklo. Byl to duhový top a černé sáčko. K tomu si obléknula černé elasťáky a mohla vyrazit do města do knihovny.
Ze stolu vzala klíče a napsala vzkaz rodičům, že šla ven, ať nemají starost.
Venku pršelo, což zjistila podle bubnování kapek na vikýřová okna jejich vily.
Tak ji nezbylo než obout si modré vzorkované holinky, vzít deštník a vyrazit do pršivého dne v Los Angeles…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama